VĚDECKÝ NÁZEV: Bathynomus giganteus
- Stupeň ohrožení: Nezjištěn
- Klasifikace: Členovci (kmen), rakovci (třída), stejnonožci (řád), Cirolanidae (čeleď)
- Rozšíření: převážně západní Atlantik, Mexický záliv a Karibik
- Rozměry: 30-75 cm
- Hmotnost: 1,7 kg (při obvyklých rozměrech kolem 40 cm)
- Potrava: Masožravec a mrchožrout, živé i mrtvé rybky, houbovci, bezobratlí
Taxonomie
Batynomus je bezobratlým živočichem - korýšem z třídy rakovců, který se řadí mezi stejnonožce (tzv. isopoda), což je živočišný řád, v němž se nachází cca 10 000 vědecky popsaných druhů. Stejnonožci jsou neodmyslitelně spojeni s vodou, kterou přibližně polovina z nich obývá. Suchozemské druhy jsou pak převážně orientovány na vlhká místa - skvělými příklady za všechny mohou být stínky a svinky.
První stejnonožci se na Zemi objevili již před 300 miliony lety - tedy v období pozdních prvohor (karbon). Jejich největší rozkvět nastal v éře křídy.
Historie a etymologie
Batynomus obrovský byl poprvé vědecky popsán až v roce 1879 jistým francouzským zoologem jménem Alphonse Milne Edwards. Stalo se tak pouze díky šťastné náhodě - poté, co jeden z místních rybářů našel batynoma po výlovu ve své rybářské síti u pobřeží Dry Tortugas v Mexickém zálivu.
 |
| (přírodovědec Alphonse Milne Edwards) |
V angličtině je batynomus často (i když ne úplně přesně) označován jako giant isopod. Isopod je ovšem označením pro jakéhokoli stejnonožce. Rozebereme-li si slovo isopod, zjistíme, že je složeninou řeckých slov ísos, což znamená rovný a pod poús, což je noha.
Samotné slovo batynomus má kořeny v latinském slově bathos, které v překladu znamená "hloubka". Přídomek giganteus je již mnohem srozumitelnější a je ostatně použit i v českém názvu - tj. "obrovský".
Anatomie
Batynomus je největším žijícím stejnonožcem na světě. Obvykle dosahuje délky kolem 30 centimetrů, ale obzvláště velké kusy mohou přesahovat i půl metru a rekordní jedinec údajně měřil (podle nedostatečně ověřených údajů) celé tři čtvrtiny metru. Nezvykle velké rozměry jsou přisuzovány působení fenoménu, který se označuje jako hlubinný gigantismus. Bezobratlí živočichové, kteří obývají hluboké a chladné vody mají totiž obecně tendenci zvětšovat se a žít mnohem déle.
Batynomovo tělo je oválné, dorzoventrálně zploštělé a vzhledem k temným hloubkám, v nichž žije, zcela bezbarvé. Celé tělo se rozděluje (stejně jako u většiny jiných korýšů) na tři části - hlavu (cephalon), hruď (thorax / pereon) tvořenou sedmi segmenty (pereonity) a zadeček (pleón) tvořený šesti segmenty (pleonity). Některé tyto části bývají spojeny a členění zde není příliš zřetelné.
 |
| (Členění těla stejnonožců) |
Na každém ze sedmi hrudních segmentů je umístěn jeden pár nerozvětvených a stejně článkovaných nohou (odtud i název stejnonožci), které se odborně označují jako pereopody. Jde o kráčivé končetiny, které slouží k batynomům k pohybu.
Co se týče segmentů na zadečku, prvních pět disponuje párem rozeklaných končetin zvaných pleopody, což jsou v případě batynomů zploštělé a měkké ploutev připomínající plátky, které slouží nejenom jako pohon, ale především k dýchání, jelikož plní důležitou funkci žaber. Dýchání konkrétně probíhá v tzv. endopodech, což jsou vnitřní části pleopodů, které byly přeměněny do struktur s velmi tenkou a pružnou krycí vrstvou, která je propustná a umožňuje tak výměnu plynů.
U samců je druhý pár pleopodů (a někdy též první pár) modifikován k přenosu spermií. U zralých samic mají některé či všechny končetiny přívěsky známé jako oostegity, které se skládají pod hrudníkem a vytvářejí plodovou komoru pro vajíčka.
Poslední šestý segment zadečku je osazen párem širokých bočních uropodů, které lze použít při plavání. Všechny zadečkové články splývají v tzv. pleotelson.
 |
| (Pohled na břišní stranu batynomova těla) |
Tělo je pokryto pevným krunýřem (karapax), který se však nachází pouze v oblasti hlavy (tzv. cefalický štít). Tyto kloubně uchycené pláty poskytují ochranu a zároveň potřebnou pružnost, která nijak nebrání pohybu. V životě korýšů hraje velkou roli svlékání krunýře. U stejnonožců probíhá toto svlékání ve dvou fázích, čímž se od ostatních korýšů liší. Nejprve je exoskelet odstraněn ze zadní části těla a teprve poté přichází na řadu část přední.
Co se týká smyslových orgánů, batynomus disponuje složenýma trojúhelníkovýma očima, které jsou přisedlé a umístěné daleko od sebe. Skládají se z více než 4 000 plošek, což batynomům zprostředkovává značně velké zorné pole. V zadní části očí najdeme vysoce reflexní vrstvu, která se nazývá tapetum lucidum. Když se od této vrstvy odráží světlo, zdá se, že batynomovy oči září.
Kromě zraku se batynomové orientují pomocí dvou párů nerozvětvených tykadel (palpy). Dlouhé antény slouží jako hmatové orgány, zatímco ty kratší jsou chemoreceptory s čichovou funkcí.
Styl života
Batynomus je bentickým (žijícím na oceánském dně) živočichem, který se nachází v hloubkách pohybujících se v rozmezí od 300 až 2 000 metrů pod hladinou moře, kde se teplota vody pohybuje kolem cca 10 stupňů Celsia. Tyto podmínky nejsou k životu zrovna příznivé a batynomus se proto povětšinou spoléhá na mršiny uhynulých živočichů, které klesají k mořskému dnu. Pokud má ovšem batynomus štěstí a setká se s živou kořistí, neštítí se přijmout roli lovce. Po anatomické stránce je k tomu tento živočich dokonale uzpůsoben. Jejich ústa jsou určena k důkladnému roztrhání, probodnutí a vykuchání kořisti - skládají se z páru ostrých kusadel a dvojice kousavých nožek zvaných maxilipedy. Batynomus schopen bez větších potíží skolit ryby, zkonzumovat houbovce či sumýše a existují dokonce pozorování, která dokládají, že tento korýš příležitostně napadá i drobnější druhy žraloků (např. ostrouny). Na druhou stranu umí být batynomus velmi nenáročným tvorem, který s lehkostí zvládá období půstu. Některé exempláře chované v zajetí dokonce prokazatelně vydržely bez potravy celé roky.
 |
| (Pohled na batynomovy čelisti) |
Batynomus tráví většinu života pomalým pochodováním po mořském dně, kde trpělivě hledá kořist. V případě nutnosti je však schopen vymrštit se ze dna a plavat na krátké vzdálenosti. Neuchyluje se k tomu ale příliš často a bentický způsob života je ostatně důvodem, proč jsou jednotlivé druhy batynomů zpravidla silně endemitické.
Rozmnožování
Batynomové jsou gonochoristé (pohlavně rozlišeni na samce i samice), u nichž lze pozorovat pohlavní dimorfismus, kde samice bývají znatelně větší než samci. Další odlišnost spočívá v rozmístění genitálních otvorů - tzv. gonopór. U samců je najdeme na osmém tělním segmentu, zatímco u samic na segmentu šestém.
Spermie jsou uloženy ve speciální schránce - zduřenině na vývodu blízko samčí gonopóry. Samci své spermie přenášejí pomocí speciálně upraveného páru druhých pleopodů a vkládají je do gonopór samic. Oplodnění je uskutečnitelné pouze krátce po svlékání krunýře. Pouze tehdy je totiž zprůchodněno spojení mezi semennou schránkou a vejcovodem.
Vajíčka, kterých může být až několik stovek, jsou samicí inkubována v plodové komoře - tzv. marsupiu, které je utvořeno plochými pláty, známými jako oostegity, které se nacházejí pod hrudníkem samic.
Z vajíčka se vylíhne tzv. mankas - postlarvální stádium, které se podobá dospělému jedinci, až na nepřítomnost posledního páru pereiopodů a na svou velikost (cca 60 mm). Úplná absence stádia plovoucí larvy je významným faktorem, který batynomům zabraňuje v efektivní expanzi do nových teritorií.
Zajímavosti:
Zaujal-li vis batynomus natolik, že byste se o něm chtěli dozvědět ještě více, doporučuji vám zhlédnout video kanálu Brave Wilderness. Dozvíte se, zda-li je batynomus ochoten kousnout i člověka a uvidíte jak vypadá chov tohoto živočicha v zajetí.
- Batynomus obrovský byl prvním oficiálně prozkoumaným druhem ze svého rodu.
- Batynomové kladou ta největší vajíčka ze všech mořských stejnonožců.
- Různé druhy batynomů jsou poživatelné a přestože nepatří zrovna mezi nejčastěji konzumované mořské živočichy, občas se objevují na talířích v restauracích severního pobřeží Taiwanu.
- V případě ohrožení se batynomové stáčejí do kuličky, aby si tímto způsobem ochránili spodní část těla, která není chráněna krunýřem.
Komentáře
Okomentovat