Štítovec lodivod

Co ikonky znamenají?

---

VĚDECKÝ NÁZEV: Echeneis naucrates

• Stupeň ohrožení: Málo dotčený druh
• Klasifikace: Strunatci (kmen), obratlovci (podkmen), ryby (nadtřída), paprskoploutví (třída), kostnatí (podtřída), ostnoploutví (řád), štítovcovití (čeleď)
• Rozšíření: V podstatě kosmopolitní druh, nachází se ve všech teplích mořích
• Rozměry: maximální délka 110 cm
• Hmotnost: cca 7 kg
• Potrava: Masožravec, zbytky potravy větších mořských živočichů, drobní korýši, paraziti, hlavonožci, menší ryby

Historie a etymologie

Tuto rybu poprvé popsal švédský přírodovědec Carl von Linné v roce 1758. Rodový přívlastek "lodivod" si štítovec vysloužil tím, že byl velmi často nalézán přilepený k lodním kýlům, na nichž se nechával "vozit", aby byl schopen rychle urazit velké vzdálenosti. V angličtině je štítovec nazýván jménem sharksucker, což znamená cosi jako "žraločí přísavka".

(Štítovci přichycení na žralokovi)

Anatomie

Tělo je protáhlé a štíhlé a jeho délka může dosahovat až 110 cm. Nicméně, průměrná délka se běžně pohybuje pouze kolem 66 cm. Délka celého štítovcova těla je jedenáctkrát až dvanáctkrát větší než jeho šírka a přesahuje až pětapůlkrát délku jeho hlavy. Řitní ploutev se skládá z 29 až 40 jemných paprsků, hřbetní ploutev disponuje 32 až 42 těmito paprsky, hrudní ploutve jsou vysoko položené a špičatě zakončené; mají od 21 do 24 paprsků.

Lodivodovo tělo pokrývají jemné a malé cykloidní šupiny. Povrch štítovcova těla je tmavě hnědý s vodorovným pruhem uprostřed. Na obou tělních bocích se nacházejí tmavě modré proužky a břicho je zbarveno dočerna. V dospělosti jsou prsní ploutve, stejně jako ploutev ocasní a řitní, prakticky celé černé; pouze konce ploutve ocasní a řitní zůstávají na svém okraji světlé.

(Štítovec přichycený k želvě)

Typickým a charakteristickým znakem všech štítovců je jejich hřbetní ploutev, jejíž první část byla evolucí přeměněna v rozměrnou oválnou plochou přísavku, z níž vyvstávají žebra. Počet příčných lamel na tomto výrůstku se pohybuje od dvaceti do dvaceti čtyř, někdy se uvádí i dvacet osm. Přísavka zakrývá celou hlavu, přičemž zasahuje až do přední části hřbetu a do poloviny prsních ploutví. Díky tomuto podivnému tělnímu útvaru je lodivod schopen vyvinout značný podtlak a přisát se tak hlavou ke kolem proplouvajícím rybám či k jiným objektům. Čím usilovněji se ho pak případní rybáři snaží odtrhnout od povrchu, k němuž se přisál, tím spíš se podtlak zvyšuje. Proto je nemožné odlepit tuto rybu od podkladu pouze holýma rukama. Štítovci nejsou zrovna dobrými či vytrvalými plavci a v jejich těle dokonce zcela chybí plynový měchýř. Právě proto se lodivodi přichytávají na těla jiných živočichů, na nichž se poté nechávají vozit a tímto způsobem cestují po oceánu.

Štítovcova tlama obsahuje velmi ostré a špičaté zuby. Dolní čelist přesahuje čelist horní a spodní pysk tlamy je nápadně vysunutý kupředu, takže celá čelist působí dojmem, že štítovec trpí progénií.

(Pohled na štítovcovu hlavovou přísavku)

Styl života

Tento druh obýval původně Indický, Atlantský a Tichý oceán. Odtud se ovšem v průběhu času rozšířil a v dnešní době ho můžeme považovat za druh kosmpolitní, žijící ve všech teplých tropických mořích. Pouze ve Východním Pacifiku se v současnosti nevyskytuje. Zástupci tohoto druhu mohou být pozorování v západním Atlantiku - od Nového Skotska, přes Kanadu, Bermudy, Uruguay až po centrální oblast Atlantiku východního k pobřeží Madeiry. Štítovce bychom nalezli v pelagické hloubkové zóně - to znamená v části nejvzdálenější od mořského dna, těsně pod samotnou hladinou moře (hloubka 1 až 85 m), panuje zde tedy poměrně světlé prostředí.

(Štítovec doprovázející mantu)

Jak jsme již řekli, pro štítovce lodivody je v životě velmi důležité přisávat se k ostatním mořským živočichům, neboť ti jim poskytují nejen možnost přepravy po oceánu, ale též jídlo bez námahy - lodivodi totiž požírají zbytky potravy, které jejich hostitelé nezkonzumují. Další potravu, zejména drobné mořské obratlovce, získávají i filtrováním vody přes svou tlamu. Štítovce s sebou nejčastěji převáží velcí žraloci, delfíni, velké ryby, karety, nebo třeba dugonzi. Jak "pasažér", tak "přepravce" mají z tohoto stavu užitek - lodivodi využívají pohodlného "autostopu" i zbytků potravy a na oplátku čistí těla svých nositelů a zbavují je nepříjemných kožních parazitů - jedná se tedy o vzájemně prospěšnou symbiózu. Štítovci se však bohužel často pletou a snaží se "pečovat" též o kůži lidských plavců a potápěčů, které bolestivě kousají do prsních bradavek. Bylo zaznamenáno i několik nevyprovokovaných útoků na člověka. Nezřídkakdy se lodivodi přichytávají také k plovoucím lodím, z jejichž dna obírají přisedlé živočichy, jimiž se živí. Mladí štítovci většinou ještě s mořskými živočichy necestují, ale zdržují se po delší dobu na jednom daném místě, kde působí jako čističi v takzvaných čisticíh stanicích, v nichž si velké ryby nechávají obírat těla zamořená parazity - těmi většinou bývají klanonožci, stejnonožci a lasturnatky.

Štítovci ovšem dokáží přežít i bez asistence svých hostitelů; přisávat se k jiným živočichům pro ně není životně důležité. Pokud nejsou přichyceni, zdržují se v blízkosti pobřeží, často v menších skupinách, kde loví korýše, hlavonožce a menší ryby. Jejich jídelníček zahrnuje například kraby poustevníčky a olihně.

(Štítovec lodivod žijící osamoceně při pobřeží)

Rozmnožování

Rozmnožování štítovců bylo prozatím zdokumentováno jen málo. Tření se odehrává nejčastěji v jarních a letních měsících, ale například jedinci ve Středozemním moři se třou až v pozdním létě a na podzim. Jikry štítovců jsou malé, kulaté a pelagické - tzn. že se po oplození volně vznášejí ve vodě u mořské hladiny. Sperma opouští těla samců pomocí speciálně vyvinutého vývodu, oplození je vnější. Po oplození se vajíčka uzavřou do pevné skořápky, která je chrání před poškozením a vysušením. Délka mláďat se pohybuje od pěti do osmi milimetrů a jejich těla nejsou plně vyvinutá. Jakmile mládě doroste do délky tří centimetrů, je schopno poprvé se přisávat na těla mořských živočichů. Mladí lodivodové dosahují pohlavní dospělosti ve věku tří až pěti let. Dospělí jedinci obou pohlaví jsou si velmi podobní a je poměrně těžké je od sebe rozlišit a tak, ač jsou gonochoristé, o pohlavním dimorfismu zde nemůže být žádná řeč.

Zajímavosti

• Maso štítovců je prý velmi chutné a tučné, na trhu se ale objevuje poměrně málo. Lov těchto ryb se totiž uskutečňuje poměrně obtížně - návnada na udici totiž štítovce nijak neláká ani nezajímá.
• Domorodí ostrované často využívají štítovce pro lov mořských želev, kterými nejčastěji bývají karety. Štítovci, přivázaní na provaz, se k želvám instinktivně přichytí a pro domorodé rybáře už není nic jednoduššího než štítovce i s úlovkem vytáhnout nad hladinu.
• Staří Řekové věřili, že štítovci, přichytávající se na lodní kýly, mohou plavidla poškodit či zpomalit. To však samozřejmě není příliš pravděpodobné.