Vampýrovka hlubinná

Co ikonky znamenají?

---

VĚDECKÝ NÁZEV: Vampyroteuthis infernalis

• Stupeň ohrožení: Nezjištěn
• Klasifikace: Měkkýši (kmen), hlavonožci (třída), dvoužábří (podtřída), vampýrovky (řád), vampýrkovití (čeleď)
• Rozšíření: hluboké vody oceánů, především v tropických a mírných pásmech
• Rozměry: 15 cm (tělo), 30 cm (celková délka i s filamentárními výběžky)
• Hmotnost: maximálně 0,5 kg
  
• Potrava: Mrchožrout, mořský sníh

Taxonomie

Záhy po svém objevení byla vympýrovka zařazena mezi chobotnice. Během dalšího bádání však tento názor musel být přehodnocen a živočich byl přidělena k novému řádu. Vampýrovka hlubinná je totiž posledním žijícím zástupcem řádu vampýrovek, který byl v prehistorickém období jury poměrně dosti rozšířenou skupinou mořských živočichů. Jedním z již vyhynulých příbuzných dnešních vampýrovek byl i známý predátor tusoteuthis, který žil v období křídy a jehož tělesné rozměry mohly dosahovat až neuvěřitelných 11 metrů.

(Pravěký tusoteuthis)

Historie a etymologie

Na objevení vampýrovky si lidstvo muselo počkat až na samý závěr 19. století, kdy byla objevena během hlubokomřské expedice Valdivia, kterou zorganizovalo německé císařství. Vampýrovku v roce 1903 poprvé popsal německý mořský biolog Carl Chun, který se zmiňované expedice také zúčastnil. Objevení takto bizarního a děsivého tvora vědeckou obec natolik šokovalo, že si vampýrovka vysloužila latinský název Vampyroteuthis infernalis, který by se dal přeložit jako "upíří sépie z pekla". Rusové zašli ještě dál a živočicha označují názvem "Адский вампир" - tedy "pekelný upír". Aby také ne, vždyť tento tvor jako by vylezl z hororového snímku. Jak se ovšem brzy dozvíme, jeho styl života se vůbec neshoduje s jeho děsivým zjevem.

(Parní loď SS Valdivia, na níž byla uskutečněna hlubokomořská německá expedice)

Anatomie

Vampýrovka může dorůstat celkové délky, přibližující se až ke 30 cm, pokud ovšem počítáme i její dlouhé hmatové filamenty. Samotné tělo měří pouze 15 cm a je zbarveno do odstínu sytě rudé, která ale může přecházet až k temně černé. Barevnost je ovlivněna jak obývanou lokaliou, tak i světelnými podmínkami. Celé tělo je téměř zcela pokryto mnohými fotofory - tedy světélkujícími orgány, které této chobotnici pomáhájí orientovat se v temné hlubině a shánět zde potravu. Tyto fotofory jsou schopné vytvářet matoucí záblesky světla, které mohou trvat od pouhých zlomků vteřin až po několik minut. Zdaleka největší a nejkomplexnější fotofory se nachází na samotných koncích ramen a u kořenů dvou pohybových ploutviček. Na vrcholku hlavy vampýrovek se nacházejí dvě zvláštní bělavé oblasti, které původně byly považovány za další fotofory. Z pohledu dnešní vědy jsou však pokládány spíše za pomocné fotoreceptory.

Pro těla většiny hlavonožců je typická přítomnost tzv. chromatofor, speciálních buněk, které obsahují barevné pigmenty, odrážejí světlo a umožňují změnu tělesného zabarvení. Vampýrovka ovšem patří k výjimkám, neboť v jejím případě je přítomnost chromatofor značně omezena a tyto buňky jsou vyvinuty jen velmi slabě. To samozřejmě souvisí s prostředím, kde tento živočich žije. V temných hloubkách oceánů je schopnost výrazně měnit barvu svého těla přirozeně zcela nevyužitelná a nedůležitá.

Vampýrovky se nápadně podobají chobotnicím, mezi jejich osmi rameny je však narozdíl od chobotnic natažena kožní blána, která všechna chapadla spojuje v jakýsi koš či vak, který při rozevření připomíná deštník a jehož vnitřek je temně černý. Samotná chapadla vampýrovek se taktéž odlišují od ramen chobotnic. Přísavky je nepokrývají po celé délce (jak je u hlavonožců zvykem), nýbrž se nacházejí pouze na samotných koncích ramen. Každé rameno je navíc lemováno dvěma řadami masitých "trnů". Ve skutečnosti se jedná o miniaturní chapadélka, kterými disponují například loděnky a která jsou označována názvem cirrus.

Tělo vamýrovky disponuje ještě druhým párem chapadel, který se nicméně přeměnil v dlouhá hmatová vlákna, která bývají mnohem delší než samotná vampýrovka. Tyto filamenty natahuje živočich před sebe a kdykoli o ně zavadí potrava, vampýrovka rozevře svůj "koš" a jídlo polapí. Uvnitř koše, mezi hlavními rameny vympýrovek, jsou umístěny dva váčky, z nichž zmíněná hmatová vlákna vystupují. Ač vykazují jisté podobnosti s chapadly chobotnic, liší se zásadně svým původem. Reprezentují totiž pár konnčetin, který byl během vývoje chobotnic ztracen.

Tělo vampýrovky je vystavováno neuvěřitelnému tlaku, proto se tomuto drsnému prostředí přizpůsobilo svou rosolovitou konzistencí, která je schopna tlaku odolávat. Ač je tělo vampýrovek velmi měkké, lze uvnitř něj najít poměrně pevnou aragonitovou vnitřní výztuž, která tvoří oporu těla podobně jako v případě sépií (sépiová kost) a kalmarů (kalmaří pero). V případě vampýrovek se v podstatě jedná také o pero (tzv. gladius), který je velmi podobný zmíněným perům kalmarů.

Ke svému pohybu využívá vampýrovka dvě trojúhelníkové ploutvičky, vystupující z obou boků jejího pláště v oblasti hlavy. Na první pohled tyto ploutve připomínají spíše ouška. Bylo zjištěno, že u zástupců tohoto druhu se ploutve postupně formují, přesouvají a zanikají a jejich konečný stav se ustaluje až ve fázi pohlavní dospělosti.

Velmi nápadné jsou také průzračné kulovité oči vampýrovek, které mohou mít buď červenou nebo modrou barvu - v závislosti na nasvícení. Tyto oči překvapují svou značnou velikostí vzhledem k tělu, z proporcionálního hlediska jsou se svými 2,5 centimetry dokonce největší v celé živočišné říši.

Styl života

Všechny strohé poznatky o chování těchto živočichů byly shromážděny během prchavých a zcela náhodných střetů vampýrovek s podmořskými výzkumnými miniponorkami. Chovat vampýrovku v zajetí je totiž extrémně složité, neboť jakýkoliv pokus o výlov z přirozeného hlubokomořského prostředí většinou způsobuje závažné poškození jejího těla a odchycené vampýrovky většinou v umělém prostředí mořských akvárií následně do dvou měsíců umírají. Nepřirozené a uměle vytvořené prostředí navíc neumožňuje vědcům pozorovat rutinní aktivitu vympýrovek, neboť vystresovaná zvířata po většinu času vykazují převážně známky obranného chování. Prvním mořským akváriem, které kdy vystavilo živý exemplář vampýrovky pro veřejnost, bylo v roce 2014 akvárium v Monterey Bay ve Spojených státech.

(Monterey Bay aquarium)

Vampýrovky jsou extrémním případem hlubokomořského hlavonožce. Nalezneme je napříč oceány celého světa, ale převážně v tropických a mírných pásmech. Přebývají v temných mořských hlubinách, až jeden kilometr pod hladinou moře (typicky však spíše v hloubce od 600 do 900 m). Toto prostředí je velmi drsné a přináší s sebou mnoho úskalí. Největší problém představuje velký nedostatek kyslíku. Hloubky, v nichž vampýrovka žije, jsou dokonce považovány za zónu s naprosto minimální nasyceností vody kyslíkem, pohybující se kolem pouhých 3%. To je hodnota, která drtivé většině rozvintých organismů s aerobním metabolismem nedovoluje přežít. Vampýrovky však tyto podmínky zvládají s lehkostí a jsou schopny v těchto hloubkách bez potíží přežívat i normálně dýchat. Disponují totiž fascinujícím metabolismem, který se na hlubokomřské prostředí dokonale adaptoval a který jim umožňuje efektivně hospodařit s kyslíkem. Chod jejich látkové přeměny je oproti většině mořských živočichů dramaticky zpomalený. V oběhovém systému vympýrovek je stejně jako u ostatních měkkýšů přítomno modré krevní barvivo hemocyanin, které je ale v porovnání s ostatními hlavonožci schopné vázat na sebe kyslík mnohem efektivněji a účiněji zvládat jeho transport, čemuž napomáhají i žábry s neobyčejně rozsáhlým plošným obsahem. Vampýrovky sice disponují poměrně slabou muskulaturou, svůj pohyb však ovládají bez vyvinutí většího úsilí pomocí, a to sice pomocí vztlaku. K tomu jim napomáhají specializované statocysty - balanční orgány, které se velmi podobají vnitřnímu uchu člověka. Kromě toho vynakládají jen minimum energie k pohybu a k získávání potravy, čímž jsou opět schopny ušetřit mnoho sil a snížit tak spotřebu kyslíku. Podobnými schopnostmi disponuje jen velmi málo mořských živočichů.

Další zásadní překážky zde představuje obrovský tlak, neprostupná temnota a velký nedostatek potravy. S drtivým tlakem hlubokomořských vod se vampýrovky vypořádávají velmi elegantně. Jejich tkáně jsou tvořeny rosolem bohatým na amonium a hustota těla přesně odpovídá hustotě okolního prostředí. S orientací ve tmě pomáhají vampýrovce její luminescentní orgány, které vydávají jasné modré světlo, viditelné až na vzdálenost několika metrů. Získávání potravy je pro vampýrovku dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost. Tito hlavonožci se obvykle volně vznáší ve vodě a do svého blanitého "koše" lapají tzv. mořský sníh, který se volně snáší k mořskému dnu. Jedná se o velmi různorodou směs drobných částeček, tvořených např. fytoplanktonem, pískem, rozkládajícími se těly živočichů (jako například zbytky vršenek a salpovců) nebo dokonce jejich výkaly. Mezi živou část tohoto mořského sněhu patří například klanonožci, lasturnatky, různonožci či stejnonožci. Potravu vampýrovka detekuje pomocí svých dlouhých hmatových filamentů a polapené částečky obaluje slizem z přísavek, aby je následně slepila do větších kuliček a následně pozřela svými bělavými zobanovitými čelistmi, které však přes své umístění hluboko v blanitém koši nejsou příliš nápadné.

Když se hmatová vlákna dotknou jakéhokoli pevného objektu nebo zachytí přicházející vibrace, vampýrovka okamžitě prozkoumá prostředí prudkými akrobatickými pohyby. Přestože se vampýrovky obvykle pohybují velmi pozvolna, jsou schopny vyvinout okamžitou rychlost odpovídající dvojnásobku délky jejich těla za sekundu. Jejich slabé svaly je však významně omezují ve výdrži a vampýrovky nevydrží plavat rychle po delší dobu.

(Dvě bílé skvrny na hlavě jsou podle nejnovějších poznatků

pomocnými fotoreceptory)

Prostředí extrémních hloubek s sebou ovšem přináší i jednu velkou výhodu. Nevyskytuje se zde mnoho živočichů, kteří by vampýrovku mohli ohrozit. Jedním z mála přirozených predátorů vampýrovek je jiný hlubokomořský živočich - hlavoun velký. Zbytky těl vampýrovek však byly nalezeny i v žaludcích velryb či lachtanů. V případě napadení predátorem se vampýrovka musí bránit trochu jinak než jí podobné chobotnice, neboť postrádá inkoustový vak, kterým většina hlavonožců narozdíl od vampýrovky disponuje. To ovšem ani zdaleka neznamená, že by vampýrovka měla být proti svým predátorům bezbranná. Naopak. Ke své ochraně používá celou řadu důmyslných taktik.

Pokud je vyrušena, rozvine svá ramena vzhůru a vně a ovine je kolem svého těla, čímž se v podstatě obrátí naruby. Biologové tento manévr nazývají "ananasovou pozicí", neboť vampýrovka během ní výhružně odhaluje špičaté trny na svých chapadlech, které jsou ovšem zcela naškodné. Při této pozici nicméně vampýrovka vypadá mnohem větší a nebezpečnější než ve skutečnosti je. A nejen to. Vnitřní strana koše je temně černá a jeho převrácení naruby zahalí vamýrovku do temnoty a pomůže ji skrýt světlo z jejích bioluminescentních fotoforů, čímž se stává velmi těžce viditelnou. Vampýrovka má během tohoto úskoku ve zvyku rozsvítit fotofory na konci svých ramen a odtáhnout je daleko od své hlavy, čímž odvede pozorost predátora od životně důležitých částí těla. Pokud predátor zaútočí na světélkující konečky chapadel a ukousne je, vampýrovka je schopna nechat svá ramena znovu dorůst.

(Hlavoun velký, přirozený predátor vampýrovek)

V případě, že veškeré předchozí taktiky selžou a vympýrovka se dostane do stavu krajního ohrožení, je schopna vyloučit lepivé mračno bioluminescentního hlenu, který oslní potenciálního predátora. Tato světélkující bariéra se dokáže držet na jednom místě až dlouhých deset minut, čímž dává vampýrovce dostatek času k úniku do temnoty. K tomuto obrannému mechanismu se však vampýrovka uchýlí jen v těch nejzávažnějších případech - nelze ho totiž bezprostředně zopakovat, protože nejprve musí dojít k obnovení slizových zásob. Tato obnova je navíc metabolicky velmi nákladná,může proto vampýrovku značně vysílit a tím pádem i vážně ohrozit.

Rozmnožování

O rozmnožování vampýrovek máme jen minimum informací. Mnohé z nich jsou navíc pouze odhadovány na základě vědomostí o jiných hlubokomořských hlavonožcích. Předpokládá se, že vampýrovky se rozmnožují relativně pomalu a snášejí poměrně malé množství velkých vajíček. Vzhledem k tomu, že v temných hloubkách panuje obecný nedostatek potravy, růst a vývoj jednotlivých jedinců je velmi pomalý. Značná rozsáhlost přirozeného habitatu vampýrovek zkombinovaná s jejich relativně řídkou populací, dělá z hledání sexuálního partnera poměrně těžký úkol. Jakékoli shledání dvou vampýrovek za účelem páření lze považovat za velice šťastnou náhodu. Samice jsou však naštěstí schopny ve svém těle uchovávat spermatofory, který jim byly implantovány samcem, po velmi dlouhou dobu až do chvíle, než je samice připravena k oplození svých vajíček. Jakmile se tak stane, samice se o vajíčka stará až 400 dní, dokud se nevylíhnou. Vampýrovky jsou schopny opakované reprodukce, tj. že se mohou rozmnožit víckrát než pouze jednou za život, což z nich dělá velkou výjimku mezi ostatními dvoužábrými hlavonožci, kteří nakladou tisíce vajíček a následně umírají vyčerpáním. Kromě vampýrovek touto schopností sice disponují i loděnky, ty se však řadí ke čtyřžábrým. Vědci se domnívají, že schopnost opakované reprodukce je svázána s relativní dlouhověkostí a pomalým životním cyklem vampýrovek.

(Typické ouškovité ploutvičky vympýrovky)

Čerstvě vyklubaná mláďata jsou dlouhá pouhých 8 mm a jedná se o relativně dobře vyvinuté miniaturní verze dospělců, pouze s malými odlišnostmi. Jejich ramena ještě nespojují žádné blány, jejich oči jsou proporcionálně mnohem menší a jejich vláknité filamenty se teprve utvářejí. Zajímavé je, že vampýrovky ve svém vývoji zcela přeskakují larvální stádium. Vylíhnutá mláďata jsou průhledná a po určitou dobu (která dosud není zcela známa) přežívají pouze díky bohatému vnitřnímu žloutku až do chvíle, než se začnou samy aktivně krmit.

Z hlediska ontogenetického vývoje prochází vampýrovka třemi morfologickými stádii. Mláďata mají jeden pár ploutví, u dospívajících jedinců se postupně vytvoří i druhý pár, ten se ovšem v dospělosti opět ztratí a dospělcům zůstává pouze jediný. Během nejranější fáze a fáze dospívání je jeden pár ploutví umístěn blízko očí; jak se ovšem živočich vyvíjí, tento pár postupně mizí, zatímco jiný pozvolna vzniká. Během růstu klesá poměr povrchové plochy těla k jeho objemu a proto se umístění ploutví upravuje, aby byla maximalizována jejich účinnost. Zatímco pohyb mláďat je zprostředkován tryskovým pohonem, ve fázi dospělosti se vampýrovky pohybují pouze mácháním svých plotuví. Tento unikátní způsob ontogeneze způsobil v minulosti mezi vědci mnohé omyly, neboť odlišná životní stádia vampýrovek byla zařazována mezi zcela odlišné živočišné druhy.

Zajímavosti

• Po velmi dlouhou dobu nebylo známo, čím se vlastně vampýrovky živí.
• Přesná délka života vampýrovek hlubinných nená známa. Vědci předpokládají, že fáze pohlavní dospělosti může trvat až do osmi let, samotný život těchto tvorů je však pravděpodobně mnohem delší. Vampýrovky jsou tedy oproti ostatním hlavonožcům (snad s výjimkou loděnek) skutečně dlouhověké.