Bičnatec největší

 

Co ikonky znamenají?

---

VĚDECKÝ NÁZEV: Mastigoproctus giganteus

• Stupeň ohrožení: Nezjištěn
• Klasifikace: Členovci (kmen), klepítkatci (podkmen), pavoukovci (třída), bičnatci (řád), bičnatcovití (čeleď)
• Rozšíření: Mexiko, jih USA
• Rozměry: 40-85 mm (bez ocasu)
• Hmotnost: 12,4 g (rekordní jedinec)
• Potrava: Predátor, masožravec - červi, slimáci, cvrčci a švábi 

Taxonomie

Bičnatec patří mezi bezobratlé živočichy. Jde o klepítkatce z třídy pavoukovců, který spadá do živočišného řádu bičnatců (Thelyphonida). V současné době je moderní vědě známo přibližně dalších sto rozličných druhů bičnatců. Definitivní určení tohoto řádu však trvalo velmi dlouho a z bičnatec si z taxonomického hlediska prošel značně zdlouhavou a velmi trnitou cestou a jeho zařazení je sporné v podstatě až do dnešních dní. V 18. století ještě nebyl jasně odlišen od třídy pavoukovců a nazýval se Phalangium caudatum. Dnes už je nicméně slovo Phalangium používáno pro zástupce z rodu sekáčů, kteří s bičnatci nemají mnoho společného. K vyčlenění samostatného rodu bičnatce (Thelyphonus) došlo o něco později - a to sice na počátku 19. století. Latinské označení bylo interpretováno pod významem "ten, kdo zabíjí". Označení pro celý řád bičnatců (Thelyphonida) vznikl až později právě odvozením z názvu rodu a poprvé jej použil anglický zoolog Octavius Pickard-Cambridge.

(rozdělení třídy pavoukovců)

Původně tvořili bičnatci jednotný řád třídy pavoukovců, který se nazýval Pedipalpi, do něhož spadali ještě dnešní krabovci (Amblypygi) a dnešní krátkochvosti (Schizomida). Později se řád Pedipalpi rozdělil na dva podřády - Amblypygi a Uropygi. Schizomida se oddělila teprve až od řádu Uropygi, který si sice zachoval své jméno, ale někdy byl již označován také jako bičnatci (Thelyphonida). Někteří vědci ovšem toto rozdělení neschvalují a stále považují krátkochvosty za součást Uropygi. Fylogenetické výzkumy naznačují, že tyto tři řády jsou spolu velmi úzce propojeny a spadají pod společný klad (skupina organismů, která zahrnuje společného předka a všechny z něho vzešlé potomky).

Historie a etymologie

Řád bičnatců se pravděpodobně oddělil od vývojové větve krátkochvostů (schizomida) někdy v období pozdního karbonu - kdesi v tropech superkontinentu Pangea. Po naší planetě tak bičnatci chodí již celé stovky milionů let a lze je do jisté míry považovat za živoucí fosílie. 

Bičnatce největšího poprvé v historii odborně popsal švédský přírodovědec Carl Linné v roce 1758. Jeho taxonomické zařazení nicméně v roce 1802 upřesnil francouzský entomolog Pierre André Latreille. 

(švédský přírodovědec Carl Linné)

V angličtině se bičnatec největší označuje názvem giant whip scorpion - tedy cosi jako "obrovský bičnatý štír", což je sice výstižné, ale samozřejmě nepříliš přesné, jelikož štíři jsou samostatným řádem, který je sice příbuzný, ale od bičnatců oddělený. Bičnatci obecně jsou v angličtině obecně označováni jménem vinegaroon, které vychází z podstatného jména vinegar - to v překladu znamená ocet. Dokonce i v češtině máme podobné označení - octovníci - které se však využívá jen minimálně. 

Anatomie

Bičnatcovo tělo je zploštělé a skládá se ze dvou částí - hlavohruď (cephalothorax) a zadeček (opisthosoma), přičemž zadeček je na rozdíl od hlavohrudi článkovaný - celkem ho tvoří 12 segmentů, z nich tři poslední srůstají v jednotnou destičku tzv. pygidium. Hlavohruď je na hřbetu kryta obdélníkovým krunýřem, zatímco na spodní straně nalezneme tři hrudní sternity (chitinózní destičky). 

Běžné rozměry tohoto druhu se pohybují od 40 do 85 mm (pomineme-li dlouhý ocas). Stejně tak jako příbuzné řády krátkochvostů a krabovců, i bičnatci používají k chůzi pouze tři páry kráčivých končetin, zatímco jeden pár dlouhých tykadlovitých předních nohou používají k ohmatávání kořisti a detekci vibrací. Kromě toho u nich nalezneme dvě mohutná a dobře vyvinutá makadla, která jsou modifikována do tvaru klepet a tím dokonale uzpůsobena k drcení uchvácené kořisti. Velmi se tak podobají klepetům štírů, ale na rozdíl od nich disponují ještě přídatným trnem, který se nachází v oblasti holeně (tibia).

Bičnatci jsou typičtí svým dlouhým štíhlým výrůstkem na zadečku, který se nápadně podobá biči, což byl ostatně hlavní důvod k jejich výmluvnému pojmenování. Tento bič hraje v životě bičnatců důležitou funkci, neboť slouží jako hmatový senzor, ale především se dá velmi efektivně využít k sebeobraně. Z kořenu tohoto biče jsou bičnatci schopni stříkat látku, která je z 85% složena z kyseliny octové a druhotně z kyseliny kaprylové, a která silně zapáchá, čímž účinně zahání potenciální predátory. 

Bičnatec největší má k dispozici hned osm očí. Dvě z nich se nacházejí vpředu na hlavě a tři další po obou jejích stranách. Toto rozmístění je mimochodem zcela totožné s rozložením očí u štírů. Zrak je však celkově vyvinut velmi špatně, a tak se bičnatec spoléhá především na své přední končetiny, ocas a makadla.

(porovnání velikosti bičnatce s lidskou rukou)

Styl života

Bičnatec obývá nehostinné vyprahlé oblasti v Mexiku a na jihu USA. Konkrétně ho nejhojněji nalézáme v Arizoně a Novém Mexiku. Bičnatec se vyhýbá světlu, a tak většinu dne tráví na vlhkých tmavých místech,  zahrabaný v tlejícím dřevě, pod kameny, kládami či jinými přírodními sutinami. Jejich aktivita začíná s nástupem večera. Bičnatci největší jsou obávanými masožravými predátory a nočními lovci, kteří vyrážejí za kořistí téměř výhradně pod rouškou tmy. Jejich jídelníček je poměrně široký a bohatý - nachází se v něm převážně hmyz, ale též slimáci, červi, štíři, pavoukovci, suchozemští stejnonožci a někdy dokonce i drobní obratlovci - např. žáby a ropuchy. Bičnatci patří mezi cenné regulátory populace švábů a cvrčků. 

Svoji kořist zachvacují bičnatci pomocí mohutných makadel, následně ji drtí v sevření speciálně tvarovaných zubů na vnitřní straně trochanterů (předkyčlí druhého segmentu předních končetin) a v poslední fázi úlovek trhají na kusy pomocí ostrých chelicer (kusadla). Ulovenou kořist si pak následně s oblibou zavlékají do svých podzemních nor, které si hloubí pomocí svých makadel. 

(bičnatec pojídající mnohonožku)

Rozmnožování

Samčí pohlavní orgány produkují tzv. spermatofor - jedná se o celistvou ampuli, která obsahuje spermie, jimiž samci oplodňují samice. Samotné páření předcházejí námluvy, při nichž samec svírá první pár nohou samice ve svých kusadlech. Spermatofor samotný je nicméně samcem kladen na zem, odkud ho samice následně sebere pomocí svých genitálií. U některých druhů bičnatců tomuto procesu dopomáhají i samotní samci, kteří pomocí makadel vtlačí spermatofor přímo do těla samice. 

Po několika měsících od chvíle oplození vyhloubí samice v zemi velkou noru a následně se v ní důkladně uzavře. Nedlouho poté naklade matka až čtyřicet vajíček, která zůstávají uzavřena uvnitř slizničného plodového vaku, který udržuje snůšku ve vlhkém prostředí a který je pevně připojen ke genitálnímu operkulu (destička vzniklá přeměnou šestého páru nohou, která zakrývá vstup do tzv. gonopóry - genitálního otvoru) na břišní straně pátého článku matčina zadečku. Samice po celou dobu péče o vajíčka nepřijímá žádnou potravu a udržuje svůj zadeček ve vzpřímené poloze, aby se plodový vak až do chvíle líhnutí vůbec nedotýkal země - tím by se totiž mohl narušit vývoj tzv. postembryí, což je označení pro zárodky dosud nevylíhnutých mláďat živočichů z třídy pavoukovců.  

(Samice bičnatce s plodovým vakem na zadečku)

Vývoj mladých probíhá několik dlouhých měsíců. Po nějakém čase lze již rozeznat jednotlivé vznikající končetiny mláďat, která se následně líhnou přímo z postembryí. Po vylíhnutí se mláďata, která jsou zcela bílá, přesunou na záda své matky, kde se přichytí speciálně upravenými přísavkami. Podzemní noru opouštějí až po svém prvním svlékání, kdy už se mladí bičnatci nápadně podobají své matce, která je však stále o mnoho větší. 

Samice zpravidla zůstávají naživu ještě další dva roky od momentu, kdy ji mladí bičnatci opustí. Mláďata rostou velmi pomalu a během následujících čtyř let si musí projít obdobím svlékání ještě čtyřikrát, dokud opravdu dosáhnou pohlavní dospělosti. Od toho okamžiku mohou žít ještě další tři až čtyři roky. Bičnatci jsou v období dospívání velice zranitelní a musejí proto spoléhat na svou ochranu v podobě octových žláz. Jejich nejobávanějšími přirozenými nepřáteli jsou hlodavci. 

(čerstvě vylíhnutá mláďata přichycená na zádech matky)

Zajímavosti:

Zaujal-li vás bičnatec natolik, že byste se o něm chtěli dozvědět ještě více, doporučuji vám zhlédnout video kanálu Brave Wilderness.

• Bičnatci největší jsou občas nabízeni ve zverimexech s exotickými zvířaty jakožto domácí mazlíčci.