Žralok límcový

  

Co ikonky znamenají?

---

VĚDECKÝ NÁZEV: Chlamydoselachus anguineus

• Stupeň ohrožení: Málo dotčený 
• Klasifikace: Strunatci (kmen), paryby (třída), šedouni (řád), štíhlounovití (čeleď) žralok (rod)
• Rozšíření: východ Atlantského oceánu, jihozápad Indického oceánu & západ a východ Tichého oceánu
• Rozměry: 2 m
• Hmotnost: cca 91 kg 
• Potrava: Masožravec, predátor a mrchožrout; kostnaté ryby, hlavonožci 

Taxonomie

Rodová linie žraloka límcového sahá až do prehistorického období karbonu (více než 350 milionů let nazpět), a proto je tento druh považován za živoucí fosilii. Mořští biologové zpočátku považovali žraloka límcového za přeživšího zástupce dnes již vyhynulého nadřádu, který měl spadat do podtřídy příčnoústých, kam patří dnešní rejnoci, žraloci nebo pilouni. Usuzovali tak dle primitivních anatomických znaků jeho těla jakými jsou například 1) protáhlé čelisti vybavené trojzubcovitými zuby s mnoha hroty; 2) částečně chrupavčitá struna hřbetní složená z nezřetelných obratlů a 3) tzv. amfistyly (přímé vazovité připojení horní čelisti k chondokraniu a k druhému jazykovému oblouku). Diskutována byla příbuznost žraloka límcového s celou řadou dnes již vyhynulých rodů žraloka; zmiňme například rod Cladoselache, který obýval moře svrchního devonu během období prvohor, dominantní řád žraloků jménem Hybodontiformes z období druhohor a rod Xenacanthus existující od konce devonu až do konce období triasu. 

Budeme-li posuzovat anatomické charakteristiky těla, svaloviny a kostry žraloka límcového, nalezneme znaky fylogenetické příslušnosti tohoto druhu ke kladu moderních žraloků a rejnoků, který jej spojuje s čeledí šedounovitých (Hexanchiade) a zařazuje do řádu šedounů (Hexanchiformes). Šedouni tvoří nejprimitivnější řád žraloků s pouhými sedmi žijícími druhy, mezi něž patří například žralok sedmižábrý nebo žralok šedý. Genetická analýza, která byla provedena roku 2016 tuto fylogenetickou příslušnost k řádu šedounů skutečně potvrdila. 

(Taxonomie dnešních žraloků)

Historie a etymologie

Žralok límcový byl poprvé popsán německým zoologem a velkým znalcem mořských ostnokožců Ludwigem Döderleinem, který tak učinil během svého vědeckého bádání v Japonsku mezi lety 1879-1881. Po návratu ze své výzkumné cesty dovezl Döderlein dva exempláře tohoto žraloka do Vídně, bohužel se mu však cestou podařilo ztratit vlastnoručně vypracovaný taxonomický rukopis. Oficiální prvenství v popisu a taxonomické identifikaci žraloka límcového si tak uzmul americký ichtyolog Samuel Walton Garman až o tři roky později. Ten v roce 1884 sepsal odborný článek s názvem "Pozoruhodný žralok" pro věstník Essexského institutu, kde vědeckou obec seznámil s výsledky svého pozorování samice žraloka límcového v japonském zálivu Sagami. Samuel Garman zvíře zařadil do vlastního samostatného rodu i čeledi a dal mu jméno vědecký název Chlamydoselachus anguineus.

(Dvojice zoologů, kteří hráli zásadní roli v popisu žraloka límcového)

Řecko-latinský název Chlamydoselachus anguineus lze přeložit zhruba jako "úhořovitý žralok s volány". Zatímco rodové jméno Chlamydoselachus se skládá z řeckých slov chlamy (volán) a selachus (žralok), druhové jméno anguineus lze přeložit jako "úhoři podpobný". V angličtině je žralok znám pod jménem "frilled shark", což víceméně odpovídá českému ekvivalentu "žralok límcový". Kromě toho však Angličané používají také název "lizard shark" (ještěrčí žralok).

Anatomie

Žralok límcový má úhořovité tělo s širokou a plochou hlavou zakončenou zaobleným rypcem se svislými nozdrami v podobě štěrbin oddělených lalokem kůže. Středně velké oči mají tvar vodorovných elipsoidů a nemají tzv. mžurku (ochranné průhledné oční víčko). Protáhlé čelisti jsou s lebkou spojeny pomocí vazů (tzv. amfistyly), přičemž ústní koutky nemají žádné brázdy ani záhyby. V čelistech nalezneme až 300 jehlicovitých zubů se třemi hroty a dvěma menšími přídatnými hrbolky mezi každými z nich. Zuby jsou široce rozmístěny v řadách. V horní čelisti nalézáme 19–⁠28 řad zubů, zatímco v dolní čelisti 21–⁠29 řad zubů. Žraloci límcoví jsou schopni rozevřít čelisti do takové míry, která jim dovoluje pozřít i potravu mnohem větší než jsou oni sami. Tato vlastnost je typická pro hlubokomořské šírotlamky a zubatky. 

Na krku má žralok límcový šest párů dlouhých žaberních štěrbin; první pár žaberních štěrbin tvoří límec, zatímco prodloužené konce žaberních vláken vytvářejí masité volány. Prsní ploutve jsou krátké a zakulacené. Jediná malá hřbetní ploutev má zaoblený okraj a je umístěna na konci těla, přibližně naproti řitní ploutvi. Ploutve pánevní a řitní jsou velké, široké a zaoblené a nacházejí se na samém konci těla. Velmi dlouhá ocasní ploutev tvoří trojúhelníkovitý ocas, kterému chybí spodní lalok i břišní zářez v horním laloku. Okraj ocasu je opatřen ostrými dlátovitými kožními zuby, které žralok může dokonce zvětšovat. Na spodní straně těla se nachází dvojice dlouhých, silných kožních záhybů oddělených rýhou, které probíhají po celé délce břicha; funkce břišních kožních záhybů není známa. U samic je střední část těla delší a pánevní ploutve se nacházejí blíže k řitní ploutvi.

(Pohled na krční límec a žaberní štěrbiny žraloka límcového)

Žralok límcový má otevřenou soustavu smyslových orgánů, které tvoří postranní čáru. Ta obsahuje mechanoreceptorové vláskové buňky umístěné v kožních drážkách, které jsou permanentně vystaveny působení oceánského prostředí. Tento důmyslný systém umožňuje žralokovi lépe vnímat, detekovat  a vyhodnocovat změny pohybu, stejně jako vibrace a tlakové gradienty okolní vody. Chrupavčitá kostra s páteří o 160 až 171 obratlech a velká játra jsou mechanickými prostředky, jimiž žralok límcový ovládá a udržuje svůj vztlak v hlubokých vodách oceánu. Paryby totiž na rozdíl od ryb nemají plynový měchýř, který za běžný okolností plní roli vztlakového orgánu. Specifickým znakem žraloka límcového je spirálovitá chlopeň v dolní části střeva s velkým množstvím kliček (35 až 49). 

(Pohled do čelistí žraloka límcového)

Styl života

Ve východní části Atlantského oceánu se žralok límcový vyskytuje u severního Norska, severního Skotska a západního Irska, dále v oblastech od Francie až po Maroko, souostroví Madeira a pobřeží Mauretánie v severozápadní Africe. Ve střední části Atlantského oceánu bývá žralok límcový viděn v oblasti Středoatlantského hřbetu, od severu Azorských ostrovů přes výběžek Rio Grande u jižní Brazílie až po západní Afriku. V západní části Tichého oceánu se žralok límcový vyskytuje od jihovýchodního Honšú v Japonsku na sever až po Tchaj-wan u pobřeží Číny, k pobřeží Nového Jižního Walesu v Austrálii a na ostrovech Tasmánie a Nový Zéland. Ve středním a východním Tichém oceánu nalezneme žralokal límcového v regionálních vodách Havaje, na pobřeží Kalifornie v USA a na severním pobřeží Chile v západní části Jižní Ameriky. V západním Atlantiku se žralok skvrnitý vyskytuje ve vodách Nové Anglie a Georgie v USA a ve vodách Surinamu na severovýchodním pobřeží Jižní Ameriky.

(Oblasti rozšíření žraloka límcového)

K biotopům žraloka límcového patří vody vnějšího kontinentálního šelfu a horní až střední části kontinentálního svahu, přičemž upřednostňuje stoupavé proudy bohaté na živiny a další biologicky produktivní oblasti daného ekosystému. Žraloci pozorovaní v japonské zátoce Suruga Bay se nejčastěji zdržovali v hloubce od 50 do 200 m pod hladinou moře, s výjimkou teplých letních a podzimních měsíců, kdy teplota v prvních 100 metrech přesahovala 15 °C a žraloci byli tedy nuceni uchylovat se do hlubších a chladnějších vod.  Mimo Sorugu žijí žraloci převážně ve větších hloubkách, málokdy však pronikají do hloubek přesahujících 1 000 m, ačkoli je pravda, že už se jej podařilo vylovit i z hloubky okolo 1 5000 m pod hladinou moře. 

Žralok límcový obvykle žije blízko oceánského dna, složení jídelníčku nicméně naznačuje, že tento živočich běžně praktikuje denní vertikální migraci a v noci vyplouvá za potravou až na samou hladinu oceánu. Tito žraloci jsou velmi samotářští a jakékoli interakce s dalšími jedinci vlastního druhu je velmi vzácná. Ve svém atlantickém a tichomořském prostředí praktikují prostorovou segregaci, přičemž si mezi sebou rozdělují teritoria, o nichž rozhoduje jak velikost daného jedince, tak i pohlaví nebo reprodukční stav každého žraloka. Koncem roku 2000 byl však v oblasti nad podmořskou horou Středoatlantského hřbetu proveden velký výlov, při němž bylo odchyceno více než 30 samců a samic žraloků límcových. Předpokládá se proto, že daná oblast je místem páření tohoto druhu. 

Jídelníček žraloka límcového tvoří převážně nejrůznější hlavonožci, mořští plži, drobní žraloci a kostnaté ryby. Více než polovinu potravy (cca 60%) tvoří různé druhy chobotnic (např. kalmaři rodu Chiroteuthis & Todarodes, zástupci čeledi kalmarovitých rodu Sthenoteuthis nebo krakatice rodu Histioteuthis & Onychoteuthis). Skutečnost, že žraloci límcoví běžně loví a pojídají zástupce vlastního nadřádu, byla potvrzena četnými rozbory obsahu žaludku vylovených exemplářů. V žaludku jednoho ze zkoumaných exemplářů byla například objevena máčka japonská (drobný druh asijského žraloka) o váze 590 g. Pojídání chobotnic dokládají rozbory zbytků, které žraloci límcoví vylučují po dokončení trávicího procesu. Tyto zbytky totiž obsahují zbytky rohovinových zobáků typických pro zástupce třídy hlavonožců. 

Vzhledem ke skutečnosti, že žraloci límcoví obývají velké hloubky oceánů, mohou se též živit i mršinami, které se zvolna snášejí od hladiny ke dnu. Analýzy žaludku žraloka límcového mimo jiné napovídají, že tento druh má buď pozoruhodně rychlé trávení a nebo zažívá dlouhé intervaly půstu mezi každým krmením. Drtivá většina zkoumaných exemplářů tohoto žraloka měla totiž žaludky prázdné (nebo téměř prázdné).

(Čelisti žraloka límcového)

Žralok límcový si za svůj cíl vybírá především unavenou a vyčerpanou, oslabenou nebo po vytření umírající kořist. Fyziologie žraloka límcového nám napovídá, že je pravděpodobně schopen svinout své tělo, zapřít se zadními ploutvemi o vodu a vytvořit páku k rychlému úderu, kterým následně zachvátí svou kořist. Velmi podobné chování při lovu můžeme pořizovat například u úhořů. Doširoka rozevřené dlouhé čelisti dovolují žraloku límcovému pohltit kořist v celku, a to i takovou,  která je o více jak polovinu větší než on sám. Přibližně tři stovky ostrých zahnutých zubů velmi snadno zachytí a uvězní měkké tělo hlavonožce, obzvlášť když jsou řady těchto "trojzubců" vytočené ven během rozevření a vysunutí čelistí. Tento důmyslný mechanismus je poměrně uspokojivou kompenzací za relativně slabý stisk, který je zapříčiněn omezenou pákou dlouhých čelistí vzhledem ke specifickému způsobu připojení k lebce v oblasti za očima (viz amfistyly). 

Žralok límcový patří mezi oblíbeného hostitele širokého spektra parazitů, mezi něž patří například tasemnice rodu Monorygma, nejrůznější žábrohlísti a motolice (např. druh Otodistomum veliporum) nebo hlístice druhu Mooleptus rabuka. Mezi přirozené predátory žraloků límcových patří především jiné druhy větších žraloků. Mnohé pozorované exempláře žraloků límcových vykazují chybějící konce ocasů, o něž přišly po napadení hladovým útočníkem. 

(Motolice Otodistomum veliporum)

Rozmnožování

Žraloci límcoví nemají žádné jednotné a jasně definované období pro rozmnožování, neboť jejich oceánský habitat nezaznamenává žádné sezónní vlivy přicházející z povrchu oceánu. Samec žraloka dosahuje pohlavní dospělosti, jakmile doroste do délky kolem 1-1,2 m, zatímco samice žraloka pohlavně dospívá až při délce 1,3-1,5 m. Dospělá samice žraloka má dva vaječníky a dělohu, která se nachází v pravé části těla. Ovulace probíhá jednou za čtrnáct dní a březost ukončuje vitelogenezi (tvorbu žloutku) i produkci nových vajíček. Jak vajíčka, tak i raná stádia žraločích embryí jsou uzavřena v elipsoidních vaječných schránkách z tenké zlatohnědé blány.

Z reprodukčního hlediska je žralok límcový vejcoživorodým živočichem, který se rodí z opouzdřeného vajíčka uchovávaného v děloze žraločí matky. Během období březosti se žraločí embrya vyvíjejí v blanitých vaječných pouzdrech uložených v těle žraločí matky. Když se mláďata žraloka vylíhnou z vaječných pouzder uvnitř dělohy, živí se až do narození žloutkem. Embryo žraloka límcového je dlouhé přibližně 3,0 cm, má špičatou hlavu, mírně vyvinuté čelisti, všechny ploutve a formující se vnější žábry. U příbuzné podtřídy příčnoústých paryb začíná růst čelistí již během raného embryonálního stádia, u žraloků límcových tomu tak ovšem překvapivě není. Prodloužení čelistí tak zřejmě nastává až pozdějších fázích embryonálního vývoje. Tento fakt vedl některé vědce k domněnce, že postavení úst žraloka límcového zapříčiněné předním prodloužením čelistí je znakem odvozeným a nikoli zděděným po vývojových předcích. 

Jakmile embryo doroste délky 6-8 cm, vypudí žraločí matka vaječnou schránku ze svého těla. V tomto vývojovém stadiu jsou již u malých žraloků vyvinuty vnější žábry. Během embryonálního vývoje zůstává velikost žloutkového váčku konstantní, dokud embryo žraloka nedosáhne délky 40 cm. Poté se váček začne zmenšovat a úplně zanikne, jakmile embryo doroste do délky 50 cm. V průběhu březosti roste embryo rychlostí cca 1,40 cm za měsíc až do okamžiku narození, kdy mláďata žraloka měří přibližně 40-60 cm. Z toho vyplývá, že březost žraloka límcového může trvat až tři a půl roku. Při narození čítá jeden vrh 2-15 mláďat, přičemž v průměru se toto číslo ustaluje na 6 mláďatech. 

Ohrožení a ochrana

Při hledání potravy se žralok límcový poměrně často stává vedlejším úlovkem při komerčním rybolovu, kdy se náhodně zachycuje do vlečných či tenatových sítí a nebo na dlouhé lovné šňůry. V japonské zátoce Suruga Bay se žralok límcový obvykle dostává do tenatových sítí určených k lovu mořanů, pražmanů a žravců nebo do vlečných sítí používaných k lovu krevet ve středních vodách oceánu. Přestože žralok límcový představuje pro rybáře nepříjemnost kvůli poškozování lovných sítí, stále ho lze považovat za relativně cenný úlovek, zejména kvůli hodnotě jeho masa či rybí moučky. 

V roce 2016 Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) zařadil žraloka límcového mezi druhy téměř ohrožené vyhynutím. Důsledkem zařazení byla jednak pomalá rychlost rozmnožování tohoto druhu a jednak vyčerpání zdrojů potravy v krmných oblastech žralokova přirozeného hlubokomořského habitatu, které bylo způsobeno komerčním nadměrným rybolovem. Posléze však svaz svůj verdikt přehodnotil a překlasifikoval žraloka límcového na taxon, který je málo dotčený. Odlišný novozélandský systém klasifikace ohroženosti však žraloka límcového označuje za druh "ohrožený - přirozeně vzácný" (At Risk - Naturally Uncommon), který není snadné spatřit a pozorovat ve volné přírodě. 

Zajímavosti:

Použité zdroje: 

Goodey, T. (2009). A Contribution to the Skeletal Anatomy of the Frilled Shark, Chlamgdoselachus anguineus Gar. Journal of Zoology 80 (2), s. 540–571.  

Ebert, D. A. (2003). Sharks, Rays and Chimaeras of California. (California: University of California Press), s. 50-52.

Garman, S. (1884). An Extraordinary Shark. Bulletin of the Essex Institute 16, s. 47-55.

Bright, M. (2000). The Private Life of Sharks: The Truth Behind the Myth. (Mechanicsburg: Stackpole Books), s. 210-213.

Compagno, L. J. V. (1977) Phyletic Relationships of Living Sharks and Rays. American Zoologist 17 (2), s. 303-322 

Last, P. R. – Stevens, J. D. (2009). Sharks and Rays of Australia (Cambridge: Harvard University Press), s. 34–35.

Kukuev, E. I. – Pavlov, V. P. (2008). The First Case of Mass Catch of a Rare Frill Shark Chlamydoselachus anguineus over a Seamount of the Mid-Atlantic Ridge. Journal of Ichthyology. 48 (8), s 676–678.